2.10.2010

Po zataženém týdnu mě sobotního rána probouzí sluníčko... Aniž bych stačila na něco pomyslet, hřál mě pocit, že prožiju hezký den. Jako každou sobotu ráno u nás zavládl "chaos". V koupelně a u zrcadla se předháníme, ani jsem neměla čas se nasnídat. Před devátou mě vyzvedl Péťa a vyrazili jsme do sboru. Jeho úsměv byl další věcí, která mě upevňovala v tom, že dnešek bude stát za to! Na sobotní školu jsme se přesunuli do jiné třídy než obvykle. Br. Bejček nás poměrně brzy přesvědčil o tom, že jsme se připravili nedostatečně :-)) Nee, my jsme se připravili dostatečně, jen on to studoval příliš do hloubky :-)) Tak či onak, vůbec nám to neuškodilo. Představil nám biblické příběhy tak, jak by mnohé z nás nenapadlo na ně nahlížet. Jsou návštěvou nás poctil strejda Martásek s manželkou a i jeho kázání se mi moc líbilo... Hlavní myšlenkou byl příběh o 10 uzdravených malomocných. O tom,jak jen jeden z nich přišel Ježíši poděkovat a pokleknout před Ním. Celý příběh vztáhl na dnešní dobu a nás. Každý jsme "malomocný" a Boží pomoc potřebujeme neustále každý den. A velice podstatnou součástí soboty je pořádný oběd! A o to podstatnější, když je k obědu hovězí guláš :-D Milá společnost, dobré jídlo a nakažlivý smích, to všechno tvořili příjemnou atmosféru poledne. Dvojnásobnou radost nám z toho, že ten hezký čas můžu trávit i se svojí láskou a je to další způsob,jak si být blíž. Za to jsem vděčná. A doufám, že takových sobot bude ještě víc.

Tak, áve, Vy! :-)

na Daníkovo přání :-)

To, jak má člověk uspořádaný žebříček hodnot asi do určité míry vypovídá i o jeho charakteru nebo povaze. I když mám pocit, že v zásadě se dá říct, že se rozdělujeme na dvě skupiny, a v rámci těchto skupin se seřazení hodnot liší jen velmi jemně.

Skupina 1.: karierně zaměření jedinci

- práce je pro ně smyslem života
- plně spoléhají jen sami na sebe

(tím se zmenšuje prostor pro rozvoj něčeho "duchovního")

-rodina (pocit zázemí) je pro ně důležitá, přesto bývá odsouvána, možná z pocitu zodpovědnosti,

že nejsou schopni poskytnout dostatek potřebného času nebo ze sobeckosti, kdy upřednostňují sebe před ostatními

-bývají cílevědomí a na práci se dokáží plně soustředit a koncentrovat

-za vynaložené úsilí se dokáží náležitě odměnit

-většina jejich "přátel" jsou kolegové, se kterými tráví většinu svého času

Skupina 2.: Rodinně založení jedinci

-bývají to lidé z velkých rodin, nebo vychovávaní rodiči, kteří hodnotu rodiny vyzdvihovali

-i oni touží po dobré práci, ale není pro ně smyslem života, nýbrž způsobem, jak svým

partnerům, dětem zajistit potřebné prostředky k životu a pokud možno i nějaký ten
komfort nebo nadstandart

-dalo by se říct, že jsou svým způsobem nesobečtí

-děti mívají v nízkém věku

-upínají se na lidi kolem sebe, na své blízké

I když se mohlo zdát, že první skupina převládá negativy, není tomu jednoznačně tak. Všechno v životě má svou cenu. Pokud se někdo rozhodne svůj život odevzat práci je jasné, že času na rodinu a věci s ní spojené nezbyde mnoho času. Ale kde by společnost bez těchto lidi asi byla? Za poproky ve všech odvětvích vděčíme právě jim.
Druhá skupina je mně osobně bližší.

Ale kdybych tenhle příspěvek teď ukončila, asi by mi bylo vyčteno, že jsem vlastně vůbec neodpověděla na otázku, jaké hodnoty a priority mám já. Moje babička mi často opakuje:" Najdi si hocha, který bude v první řadě milovat Pána Boha a pak tebe. A můžeš si být jistá, že pak tě bude neskonale milovat." Rodina pro mě znamená hodně. Možná asi nejvíc. Těšim se až budu mít svoje děti, svůj dům, zahradu a "velkého" muže. Že jim budu dělat každé ráno snídaně, i když se mi nebude chtít vstávat:-) Že se budu těšit,až se vrátí domů. Že si zatopíme večer v krbu a budeme si povídat. Navíc do své rodiny počítám i své nejbližší přátele, za které jsem vděčná. Další hodně důležitou věcí je sbor a lidi v něm. Kdybych měla spočítat kolik sobot za 20 let jsem tam strávila, bylo by to asi pěkné číslo. I když jsme byly se segrama nemocné, chtěly jsme jít do sboru, protože nás to doma nebavilo. Chtěla bych, abychom se v těhlech věcech s manželem podporovali, šli správnou cestou a učili to i naše děti. Sama se v tom pěkně plácám, ale vím, že bez toho a bez Něj se žije mnohem hůř.

A co je pro mě na posledním místě je asi škola a práce. Je mi jasné, že bez toho to nejde, zvlášť,když chcete uživit velkou rodinu, ale jestli mi něco Pán Bůh nenadělil, tak cílevědomost.

Sport, zábava, cestování jsou věci, které mám ráda, ale považuju je za doplněk pro zpříjemnění nikoli za smysl svého života.

Tak, áve, Vy! :-)

já už nechci....

"Už nechci poznávat nikoho dalšího, zkoumat,co má rád...". Tak nějak takhle začínala konverzace s jedním mým velmi blízkých přítelem.

Jako malá holka jsem si představovala, že potkám krásného kluka, vášnivě se zamiluju a po dovršení osmnáctého roku života začnout bít svatební zvony :-) A ono ejhle...
Těch potencionálních ženichů bylo X a stále nic :-) Ale o tom jsem psát nechtěla.
Kladu si 2 otázky. 1)Existuje něco jako "ten pravý/ta pravá"? 2)A čím to je, že naše "vztahy" končí dřív než vůbec začaly?

Je to blbé, ale mám pocit, že teorie mi jde líp než praxe...
Takže k věci... ad1: O tom, že k sobě dva lidé nějakým způsobem pasují více či méně není pochyb. Společné zájmy, koníčky, vzájemně se doplňující vlastnosti, určité charisma, to všechno jsou věci, které nás k sobě "poutají". Zamilovaný člověk je pevně přesvědčen o tom, že ten dotyčný je tím "pravým" už navždy... Jenže jak utíká čas, všechno zevšední. Pak může nastat situace, že jim vstoupí do života někdo třetí a vyvstanout otázky typu: "Co když je teprve tohle partner na celý život? Je to to pravé??". Ale proč to? Není to jen tím, že můžeme objevovat zase něco nového, vzrušujícího? Mám takový pocit, že mít toho svého partnera za "pravého" musí člověk chtít. Vždycky může přijít někdo, kdo se nám v danou chvíli může zdát lepší, krásnější, chytřejší a kdo se pro nás stává přitažlivějším...Ale to je přece zase jenom otázka času...
Je to jen moje naivní a teoretická představa...Vím, že život si píše svoji melodii ....

ad2: V čem je podle mě zásadní chyba...Trendem poslední doby a hlavně nás mladých je touha mít věci hned a pokud možno, co nejsnadněji. Vždyť my se už v podstatě ani vzájemně nepoznáváme, my spolu začínáme rovnou chodit! A ono netrvá tak dlouho, když jeden nebo druhý příjde s nějakou "námitkou"... Možná by bylo fajn, kdybychom se naučili toho druhého nejprve vnímat než se zamilovat do "neznámého"...

Docela by mě zajímalo, jestli a jak tohle vnímáte vy... Když budete chtít, klidně sem připiště komenty a nebo mi je posílejte na mail, skype, fb :-)
Tak áve, vy, děti moje :-)

a tak se nám vylodila Naděnka ...:-)

Tak a mám dvacítku na krku :-) Už asi týden přemýšlím nad tím, co napsat...
Chtěla bych toho využít a poděkovat tímto způsobem pár lidem.
1) mateřídoušce a tatíčkovi :-) Moc vás miluju! Děkuju, že jste se mě ujali, když mě moje vlastní ufonská rodina vyvrhla na této zemi :-)) (pro nezasvěcená, to je bratrova teorie a mém příchodu na svět :-)) )
2) babičce: za to, že se mnou každý den vstává v 5 ráno a snaží se mě dostat z postele; každý večer čeká, až se vrátím domů a teprve pak jde spát
3) kamarádům: díky za to, že se mnou trávíte čas a jste "tvůrci" dobré nálady :-)
4) svým doposavadním zaměstnavatelům :-): děkuju za všechno!
5) Pánu Bohu: za další hezký rok, který mi přidal k životu, za všechny ty lidi, které přivedl do mého života, protože oni ho tvoří a jsou jeho plnou součástí.

Díky, že jste tu pro mě :-)

od špičáku ke stoličce...

Moji drazí,
je tomu již nějaký ten týden, co jsem naposledy publikovala příspěvek. A dnes mi to někdo, shodou okolností, připomněl. Jen pár slovy se pokusím shrout, jak plynou minuty mého žití na této zubožené zemi :-)) Rozdělím to do pár bodů.
Takže:
bod 1) Jak jste se mohli dočíst v předešlém článku, pracuji! A je to bomba! Je jen jedna věc, kterou na tom nesnáším a to je okamžik, kdy musim zvednout své ladné tělo ze zahřáté postele. Když tuto překážku překonám, rázem mě začíná těšit myšlenka na moji práci. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco takového. Skvělé prostředí, doktor, pacienti, obědy :-)
bod 2) Věci budoucí jsou mi absolutně skryty. Moje plány se mrknutím oka rozplynuly, nová práce mě ovlivnila a já nemám ani nejmenší zdání, kam se vrtnout. Jak jsem zásadně odmítala pracovat ve zdravotnictví, pomalu, ale jistě se můj názor mění. Chuť studovat práva se vytrácí :-) Takhle nejasno jsem v hlavě snad ještě neměla (a barva vlasů s tím nijak nesouvisí!) :-)
bod 3) Sporty. Už ani nevím, co to je! Dneska bychom měli vyrazit s Vlastou na squash, ale tak mě bolí paty a padají mi víčka, že mám sto chutí to zrušit.
bod 4) Internet. Tak ten pro mě ztratil svoje kouzlo. Po práci přečtu maily, zkontroluju Fb a vypínám počítač. Kde jsou ty časy, kdy jedinou mou starostí bylo, jaký film si stáhnu na večer. Teď, když své tělo cele odevzdávám všanc práci, upadám ztrhána únavou v 9 hodin do postele :-))
Děcka, práce šlechtí, tak áve, Vy!!

a já budu pracovat...

Bylo asi 12.30 a já čekala v autě na naše. V tu chvíli mi zazvonil mobil, volal mi bratranec. Chvíli jsme popovídali. Netrvalo ani deset minut a telefon mi zvonil znovu. Tentokrát neznáme číslo. Vzala jsem to a slušně (jak jinak) jsem se představila. Volala mi jedna nejmenovaná paní s prosbou, jestli bych jim nemohla pomoci v zubní ordinaci, protože si jejich sestřička zlomila ruku. "Mám zdrávku, ale nejsem sestřička a ani zubní laborantka", zareagovala jsem. "To vůbec nevadí! Pokud dnes nebo zítra přijdete, ukáži vám ,co a jak a všechno potřebné vás naučím." Tak proč ne?! "Víte, co je nejhorší? Že bychom to potřebovali už od pondělí." "To není problém!" Takže přátelé, od nového týdne budu nějaký čas vstávat v 5.30! Což je pro mě opravdu nepředstavitelné, protože jsem poslední půlrok nevstávala dřív než v 11 :-) (teda až na nár světlých vyjímek). Ale můžu vám říct, že se příšerně těším! Doufám, že nic nepokonim. Když jsme se na všem domluvily a ukončily hovor, došlo mi, že 1.4. mám dělat přijímačky. "Tak to je průšvih", pomyslela jsem si. Odpoledne jsem koukala na stránky SCIA a úplnou "náhodou" změnili jeden z posledních termínů zkoušek a to na neděli, takže se i tenhle problém "záhadně" vyřešil. Hned jsem měla hezčí sobotu a i když jsem k tomu přišla jako slepá k houslím, mám z toho radost a jsem vděčná.

Nordic walking...

Česky: hůlky smrti!

Dnešní den byl pro mě utrpením. Probudila jsem se relativně brzy a k mému překvapení jsem doma zůstala sama. Nenapadlo mě nic chytřejšího než vyrazit do města, protože jsem potřebovala zařídit něco na poště. Tak jsem se učesala, oblékla, vzala věci, ale první překážka přišla dřív než jsem doufala. Zabrala jsem za kliku a... bylo zamčeno! A jelikož jsem v poslední době nevycházela moc z domu, moje rodina to asi pojala za definitivní stav a tak při svém ranním odchodu zamkli. Já samozřejmě klíč nemám. Máme jeden, který používáme celá rodina a většinou ho necháme schovaný někde venku. Ale já si, jakožto správný bývalý Pathfinder, poradím! :-) Není nic jednodušího než vyskočit z okna. A teď pozor, nemluvim o oknech v 10., 9.,8.,7.,6.,5.,4.,3.,2.patře (i 1.patro panelového domu jest poměrně vysoko)! Tím moje dopolední dobrodružství skončilo. Asi za hodinu jsem byla zpět a dalších 5 hodin jsem se zoufale plácala v posteli, protože jsem se ukrutně nudila. Měla jsem hroznou chuť se jít někam fyzicky zničit. Začala na mě dolehat špatná nálada a jen tento fakt mě ničil ještě víc... Přes fb jsem vysílala zoufalé prosby, ale bez odezvy. Kolem 17. hodiny odpolední mi zazvonil telefon. Volal papá. "Napsal jsem ti vzkaz na fb, tak mi odepiš..."(seděl dole v obýváku). Konečně mě někdo vyslyšel! Taťkovou oblíbenou činností jsou pravidelné rychlé procházky, poslední dobou to vylepšil...pořídil si hůlky! Vypadalo to zajímavě a vážně mě to lákalo. Nakonec to bylo horší než jsem si myslela. Problém číslo jedna: sladit pohyb nohou a rukou. Když se na mě tatíček díval, nevěřícně kroutil hlavou a nevěděl, jestli si dělám srandu nebo jsem tak levá! Problém číslo dva: když jsem odhalila způsob, jak tuto aktivitu provádět, zjistila jsem, že už nemůžu!! Došli jsme k Rychnovku a já si už přišla jistější v "kramflecích". "To už jdeme zpátky?" zeptala jsem se. A už se nadechovala, že navrhnu, abychom ještě kousek pokračovali. Zpětně si uvědomuji, že by to byl jeden z nejblbějších nápadů za poslední dobu! :-) Ušli jsme 7,2 km. Dorazili jsme domů a když jsme odložili hůlky, neskutečně se mi ulevilo a podlomily se mi nohy. Mám jisté obavy (prozatím je to jen nepotvrzená domněnka), že se zítra ani nehnu :-) Přátelé, už nikdy se nebudu smát lidem, kteří trapčí po okolí s hůlkami, protože je to větší makačka než se zdá. A tímto slavnostně slibuji, že budu chodit na procházku alespoň jednou týdně a budu na sobě makat. P.S. Vlasto, předem se omlouvám, ale zítra si se mnou asi moc nezahraješ! :-) Tak áve, vy!

proč to říct jednoduše, když to jde...

Vergesmainichtung und nichtvergesmainichtung??? What is it??? I don´t understand!! :))))

Cha, když z vás chce někdo udělat analfabeta, způsob si vždycky najde!!! :-)

Ne, to je vtip. Tímto prostým a lidským způsobem mi chtěl Lukass Krátký sdělit, že na něco zapomněl. (Vergesmainichtung je vzpomněnka a nichtvergesmainichtung je zapomněnka- toť jeho definice). Možná, že kdyby mi to napsal rovnou česky, rychleji by mi to došlo a on si ušetřil čas s vysvětlováním. Ale oceňuju jeho snahu obohatit můj fádní páteční večer! :-) Tak, áve Luky :-)

mám ráda...

Tak je tu pokračování "pravidelné" rubriky. Asi téměř každý, kdo uviděl fotku hned věděl, o kom to dnes bude. Iva Adamová, moje oddělené siamské dvojče! Všechno to začalo asi před pěti lety, když přišla do sboru. Překvapivě jsme si vůbec nepadly do oka. Ona se víc kamarádila s Dádinkou a sestrama, kdežto já jsem o její společnost, narozdíl od nich, nestála. Těžko říct, co nás svedlo dohromady. Prostě jsme si v sobotu vyrazily na procházku a od té doby se od sebe už nehly :-) Náš život nabral na obrátkách a všechno jsme dělaly spolu...sporty, nákupy, brigády atd. Obě jsme měly zálibu v dobrém jídle, takže když jsme náhodou vydělaly nějaké peníze, ještě ten den jsme zakotvily v hospodě, kde jsme si každá dala dva chody a nakonec jsme se jely dorazit do nedaleké cukrárny. Přesto jsme byly hubeňoučké, protože jsme to hned "vyběhaly".

Přiblížím vám, jak zhruba vypadal náš letní prázdninový den. V tu dobu jsme pracovaly u mého taťky a tak jsme každé ráno naběhly do jedné jaroměřské company, kde jsme uklízely. Poměrně dost se nám tam líbilo... Chlap kam ses podívala :))) Velikou výhodou je, že v tomto směru máme každá jiný vkus a tak nehrozilo, že bychom si "lezly do zelí". Prostě jsme si to užívaly. Kolem polední následoval vydatný oběd! Jinak to ani nešlo. Všechny hříchy se musí napravit a tak jsme se vydaly třeba k Úpě nebo na koupaliště. Navečer jsme si šla uklidit na úřad (další brigáda). A celý den jsme završily jízdou na inlinech. Bylo to super!

Doufám, že tenhle článek nebudou číst naši, protože se právě chystám odhalit jeden z našich fíglů, takové naše malé tajemství. :-)) Moji rodiče nás vychovávali(jí) poměrně přísně. A když jsme si chtěly někam vyrazit muselo to být prostě tajné. Doma jsem řekla, že jdu spát k Ivě... A vlastně taky jo :-) U ní jsme se vyfikly, chodily jsme ve stylu Black and white. Mělo to jeden háček. Ivin byt se nacházel v horním patře domu, takže na něj bylo vidět z ulice (a to ještě bydlela blízko nás). Bylo nám jasné, že kdyby šli naši kolem a viděli, že nesvítíme, hned by mi volali, kde jsme. Vyřešili jsme to jednodušše...Prostě jsme nechaly svítit v obýváku lampičku!Během sobotního večera jsme stihly projít 5 restaurací a jeden hostinec (Romance, Koule, Bowling, Divadlo, Pizzerie, Růžovka). Ale pozor, ani kapka alkoholu! Ve vší počestnosti :-) Byly jsme dosti trapné, protože jsme přišly vyparáděné a nakonec si daly jen jednu mattonku a zase odešly :-))

Společných akcí jsme podnikaly opravdu hodně, ale začíná být čím dál složitější si na všechny vzpomenout. Proto jsme si zavedly deník, do kterého zapisujeme všechno, co se nám vybaví.

Bylo třeba komické, když jsme ležely v poklidu na koupališti a suverénně k nám přistoupili 2 třináctiletí mladíci s otázkou, jestli bychom s nimi nechtěli chodit. Iva je usadila větou: " Kluci já bych mohla být vaše matka, v lepším případě vaše učitelka!" " A navíc nás za chvíli mají vyzvednout naši kluci". "A jak pro vás přijedou?" zeptali se. "Na motorkách!". Hoši se trochu zarazili..."A jaké mají motorky?"... Věděla jsem, že začíná být zle, protože Iva o motorkách neví absolutně nic, tak jsem musela rádně zasáhnout:" Jeden má Kawu tisícovku a druhej Hondu sedmsetpadinu".

To frajeři asi nečekali a se sklopeným zrakem zase odkvačili. A my se po zbytek dne touto historkou bavily...Z koupaliště jsme samozřejmě odešly po svých!!!

Tak a teď následuje shrnutí :-) I.A. je můj věrný parťák, člověk, na kterého se, můžu kdykoli obrátit, svěřit mu všechny svoje problémy s tím, že o tom nikdo další vědět nebude... zavolat, když je smutno nebo zase naopak je důvod k radosti. Je to holka, která mě nikdy za nic neodsoudila a snažila se mě pochopit. Vždycky mi upřímně řekla, co si o dané věci, situaci, řešení myslí. Dala mi klíče od svého bytu s tím, že je mi kdykoli k dispozici. Přijela pro mě na nádraží, když se mi zrovna nechtělo domů pěšky :-) Jen tak zavolala, že mě zve na oběd. Nebo mi dala magnet s krávou se slovy, že si ho koupila taky (ano, skutečně to mělo i hlubší význam) . Trpělivě snáší moje nálady a nikdy si nestěžuje. Je to prostě moje milovaná sestra! Tak, áve vy!

jak mě mamuška rozesmála...

Jednoho krásného březnového dopoledne jsem byla s mamkou v práci. Jelikož se zákazníci jenom "hrnuli" a moji kolegyni honila mlsná, rozhodla se, že si skočí do vedlejší trafiky. Poprosila jsem jí, ať mi koupí nějaký časopis. Teda, ne nějaký, chtěla jsem Joy nebo INstyle. Několikrát jsem to zdůraznila (jelikož to jsou jedny z mála vcelku inteligentních periodik)! Něž bys do dvaceti napočítal, byla zpátky. "Tak co jsi přinesla?" zeptala jsem se. "TOP dívku, nic lepšího neměli. Ale jsou tam nějaký prasárny, zdálo se mi!". V tu chvíli jsem nevěděla, jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně. "A Bravíčko neměli???"
Začala se smát:"To nevím, ale za tohle jsem vyhodila 30Kč"
Praštila jsem se do hlavy:"Tak to je vobuch!" :-))) Dál zachovat kamennou tvář už bylo nemožné! Pak jsme se společně pobavily u prohlížení toho poučného a přínosného časopisu.

Danielle von Gildein

Jak jsem slibovala, každý týden věnuju jeden ze svých příspěvků někomu, kdo si to zaslouží...

Jsme v nepojmenovatelném příbuzenském vztahu. Dadínka je dcerou mojí sestřenice. Na základní škole (mohlo nám být možná 11) jsem jí tu nutila, aby mi říkala teto! :)) Na střední škole nás pro změnu profesor hematologie obeznámil s tím, že pro tento druh vztahu používá se označení "stříně". Ať tak či tak, ona, stejně jako já, je produktem pravé a nehasnoucí lásky svých rodičů (Vladimíry a Daniela Gildeinových) a na svět přišla dne 19.4.1990. Přestože jsme spolu ležely v porodnici, neměly jsme se v období našeho útlého mládí rády. Nebo spíš Dádí neměla ráda mě :) Zlom přišel na konci 9.ročníku ZŠ. Byla jsem obdařena velice zvláštní kombinací vlastností-nerozhodná a impulzivní. A to se samozřejmě projevilo i při výběru střední školy. Ale co se nestalo... Jednoho dne přišla Mrs.D s tím, že si dá přihlášku na SZŠ HK, obor laboratorní asistent a ať si to tam dám taky. Zasypala mě plno zajímavými informacemi, znělo to vskutku přesvědčivě. A mám i pocit, že mi tenkrát bylo úplně jedno, co budu studovat. A tím se odstartovala naše společná éra života. 4 roky bok po boku :-)) Naše přátelství se utužilo a myslím, že jsme tvořily fajn dvojku. Bylo utrpením, když jedna z nás onemocněla. Posílaly jsme si prosebné smsky, ať už se ta druhá vrátí do školy, protože jinak je tam hrozná nuda. Vystupovaly jsme jako seriózní a snaživé studentky ( časem nám to přestaly baštit :-))) ). Častokrát jsme se rozhodly nezůčastnit vyučování. A tak jsme "volný" čas využívaly k návštěvě "vzdělávacích" center, jako byl například Carrefour, Tesco, Vodafone, cukrárny, pekárny apod. Jediné, co jsme doposud nepochopily je, čím to, že nám vyučující absenci (na některých hodinách téměř pravidelnou) bez problémů omluvili.

Když byl průšvih, kryly jsme jedna druhou. "Naďo, omluvenku!". "Za kdy, paní profesorko?"

"V pondělí jste nebyla na hodině veřejného zdravotnictví".

"Nebyla?"

"Ne, nebyla!": odpověděla mi.

"Dádí? Já jsem nebyla v pondělí na veřejku?", otázala jsem se nahlas.

"Ne, nebyla." řekla Dádinka. "Myslím, že jsi byla u zubaře,ne?"

"A jó, já jsem byla vlastně u zubaře, paní profesorko!" a snažila jsem se potlačit smích.

Prostě i největší blb by pochopil, že je to lež jako věž. Ale u mého jména bylo v kolonce "důvod nepřítomnosti" napsáno: návštěva lékaře!

No vyváděly jsme hrozné věci. Když se nám hodiny mikrobiologie zdály dlouhé, jely jsme dostihy na kolečkových židlích (v ten požehnaný týden jsem ve škole roztrala troje rifle). V podstatě v naší dívčí třídě platilo heslo "zakázané ovoce chutná nejlépe". I když to teď musí vypadat všelijak, byly jsme poměrně vzorné studentky, s prospěchem jsme problém neměly a dokonce nás označili za jednu z nejlepších a nejchytřejších tříd posledních let.

Pomalu končilo období středoškolského studia a my se musely, chtíc nechtíc, rozloučit s naší skvělou partou. Něco zlé je pro něco dobré, a tak se rozjela naše herecká kariéra. Nabídky se jen hrnuly :-))))

Ale abych se vrátila k původnímu tématu. Bez té mojí holky by byla na světě prostě nuda. Vždycky když mi bylo smutno, tak mi psala a snažila se mě rozveselit, pořádala pro mě dámské jízdy. Je svědomitá. Svojí práci dělá pořádně. Má hodně nápadů, plno elánu. Umí lidi motivovat. Je zásadová. Má super vkus. Její svatební šaty budou krásné :-) Donutila mě ve druháku nakreslit si tabulku, podle které jsem měla hodnotit mužská pozadí :-))) Protože jestli mě na chlapech něco nezajímá, tak je to právě tato část. Vždycky říkala: " Všimla sis jakej měl zadek?". Odpověděla jsem:"Ne!". "Tak to si děláš srandu,ne? :-)))"

Nebyla snad cesta ze školy domů, kdy by bylo ticho a my nebavily půlku vlaku. Naším největším společným úspěchem bylo, když jsme rozbrečely spolucestujícího. Ono to není ani o humoru, ale o tom, že máme úžasnou schopnost se ztrapňovat! Společných zážitků máme opravdu mnoho. Zrovna dneska se chystám strávit večer s ní a její pidi sestřičkou Majdou. Máme byt jen pro sebe a tak toho musíme využít a třeba vznikne nějaká další historka, o které vás budu moci, někdy v budoucnosti, informovat :-) Tak áve, vy!

trochu infantilně

Moc se mi líbil dnešní příběh pro děti, protože strejda František říkal, že Jonášova velryba byla takovým prvním prototypem ponorky :D Bylo to moc poučné, asi mu nakreslím obrázek...

boj o lopatu...

JN....Josef Nývlt

FG...Filip Gildein

BV....babička Voltrová

NV....já

Všechny postavy v tomto příběhu jsou skutečné!

Nedělě 28.2.2010, 11:00, autoškola, Náchod

Instruktor JN si vychvaluje slunečné, téměř jarní počasí. FG sousředěně sedí za volantem. NV se pokojně kochá krajinou. JN:"Takové počasí by už mohlo zůstat!" NV:"Konečně sluníčko."

JN:"Hlavně, aby už nesněžilo!" FG se stále soustředěně věnuje řízení! NV:"Hlavně, aby nám už nepřivezli uhlí!!!!"

Pondělí 1.3.2010, 13:00, postel, Jaroměř (pro ty bystřejší, 26 hodin poté)

BV radostně rozrazí dveře:"Konečně přivezli uhlí!".

NV upadá do mdlob!!

BV se nenápadně vytratila...

BV se opět nenápadně zjevila...."Nemůžu najít lopatu, půjdu se podívat do sklepa."

NV:"Nikam nepůjdeš!"

BV:"Půjdu!" a zarazila se ve dveřích...

BV nechce umožnit NV průchod dveřmi!

NV využívá své mrštnosti a BV obelstí a uteče!
NV další hodinu odhazuje uhlí...

BV se dobelhá za NV ven a snaží se zmocnit lopaty!

BV neuspěla...

NV přesně ví, kde má musculus brachialis, musculus trapesius, musculus gluteus medius, musculus gluteus maximus, musculus erector spinae... (hledej, Šmudlo! :-))

Uhlí again... Možná spíš FOREVER! Tak Áve, vy!

tak se nikam nejede...

Včera jsem si do statusu na fb napsala "prosbu":"Prosím, ať zítra neprší! Už to chce zase pohyb a my chceme s Dádinkou vyrazil na kola... Já a cyklista :D"
Ukázalo se, že pro příště bude potřeba tuto žádost ještě více specifikovat. Ono totiž sice neprší, ale za to je fičák jako blázen! Takže: "Prosím, ať zítra neprší, nesněží, není vítr, není 38°C, nemrzne, nejsou povodně, nepřijde tornádo, není zemětřesení, není mlha, nepadají kroupy a pokud možno, tak ani trakaře ! Už to chce zase pohyb a my chceme s Dádinkou vyrazil na kola... Já a cyklista :D Áve, vy!

lepší nechodit spát...

Drazí přátelé,
pokud něco nesnáším, tak to jsou SNY, pokrytci, chlapi s blond melírama, smaženice, krysy, hadi, tasemnice, černé pendreky a v neposlední řadě, když mi někdo rýpe za nehty! :)
Zajisté jste si ráčili povšimnouti, že jsem slovo "sny" napsala velkými písmeny. To, že mám problémy s usínáním nění nic nového (zváště ne pro ty, které třeba do 2:00 h bombarduju na skypu nebo fb :-) ). Ale poslední dobou se probouzím zpocená a vykulená, protože nevím, jestli ten reálný příběh, který se mi přehrával v hlavě byl skutečný nebo opravdu jen sen. Nejlepší je to ve chvílích, kdy se snažíte na něco zapomenout, přes den se to celkem daří a pak prásk, jak napotvoru, téměř "prorocký" sen :))) To se vám pak proberu a nadávám jak špaček! Myslím, že tohle známe všichni... Kdybych měla možnost, tak bych ty buňky v mém mozku zničila...
Teď udělám možná radost některým členům naší rodiny... Světoznámá zpěvačka Celine Dion v jedné ze svých písní zpívá:"Laugh and cry, live and die. Life is a dream We are dreaming. Day by day I find my way." Přijde mi to realistické. Život není jen smích, radost nebo zase naopak pláč a smrt. Někdy máme pocit, že to, co prožíváme je neúnosné, a že na světě není už ani kapka krásného. Nedávno taťka vyprávěl, jak na něho padla úzkost ze všech valících se problémů a tak po cestě prosil Boha, aby mu dal znát, že o něm ví. V zamračeném, zimním dni vysvitlo sluníčko. Jak prosté. Z lidské přirozenosti toužíme po penězích, krásných partnerech, domech, autech, po luxusních dovolených (samozřejmě všechno z toho je příjemné :-)), ale když se nám daří, častokrát zapomínáme na svoje přátele, rodiny, na Pána Boha. Neumíme si vážit běžných věcí a radovat se z nich. Pak, když člověk padne na dno, dal by cokoli za to, aby "zahlédl sluneční paprsky". Věci a sny ztrácí jsou hodnotu...vztahy jsou jediné, co čeho se vyplatí investovat. Ať už je to vztah s lidmi nebo s Pánem Bohem.

mám ráda...

O tom, že miluju svoji rodinu psát tentokrát nebudu. Jsou dva (on a ona) a oba jsou prostě moc fajn. Strejda Daník, těžko komentovat. Kdybych neměla možnost ho osobně poznat, asi bych žila v bludu! Možná někoho zarazí, že píšu o člověku, kterého znám teprve pár měsíců...Seznámili jsme se přes fb, jak jinak, že? On, jakožto nezaujatý pozorovatel, měl mě řádně zhodnotit a "předložit posudek". Hned první večer jsme prohodili pár vět. Zdál se býti lehce arogantní, ostrý, ale zároveň i vtipný. Strach z něho šel, to je pravda :) Vše se zlomilo v okamžiku, kdy jsme se poprvé osobně setkali. Neznám víc empatickou bytost! Jestli mi někdo v poslední době dokázal poradit, byl to Daneš. Navíc ho řadím do skupiny nadprůměrně inteligentních lidí. Sečteno a podtrženo, vážím si ho a jsem ráda, že někdo jako on vstoupil do mého života.
Ano, ano, je to ona Indulona :) Řeč bude bude o mojí drahé neteřince Majdě (vlastním jménem Veronika Gildeinová :-)), která je nejmladší z naší party, ale přesto nezaostává za námi, již více ostřílenými! Vždycky přijde s nějakým originálním nápadem, jak si zkrátit volné chvíle a bývá i iniciátorkou kdejaké akce. Osvědčila se i jako "kameramanka" seriálů Tatrou kolem světa :) Její nezvladatelné záchvaty smíchu jsou vskutku nakažlivé, a jen těžko odolat. Ví, jak člověku udělat radost. Zrovna dneska mi dala roztomilou plyšovou ovečku se slovy:" Prostě díky za všechno". Člověka by to i dojalo,kdyby nemusel dělat tvrďáka :)
Každý týden věnuju článek někomu, kdo pro mě hraje velkou roli a na kom mi záleží. Bude to jen taková malé poděkování za to, že tu pro mě jsou... Tak áve,vy!

Jak mi hráblo a dala jsem si přihlášku na právnickou fakultu UK!

Je únor a já se stejně jako většina studentů stresuju tím, jako vysokou vybrat, abych ji alespoň s trochu inteligentním prospěchem zládla, a aniž bych se z toho psychicky zhoutila :) Tak jsem se z nevysvětlitelného důvodu přihlásila na právnickou fakultu! Jj, přesně tak, nedává to smysl! Haha. Má to jednu hlavní nevýhodu...neexistuje nic jako "přestupný" bakalářský stupeň! Upozornění pro všechny vtipálky, není to plzeňská univerzita!!! Tuhle šanci jsem propásla!
Druhou a méně náročnou variantou jsou Mediální studia, taktéž na KU. Studuje se distančně, což by mi poskytovalo dostatek času pro osobní život a popř. i pro práci. No a poslední možností jest Farmaceutický asistent v HK, což není k zahození za předpokladů, že chcete setrvat ve zdravotní sféře. O čemž já osobně nejsem přesvědčena:) Z toho všeho pro mě vyplývá jediné, musim začít šrotit. Přijímačky dělám za měsíc a to je zatraceně málo času! Tak áve, vy!

Dobří lidé nevymřeli aneb jak jsem s jedním schůzovala...

Mám málo času, tak hodně stručně... Člověk kolikrát nadává a "operuje" s větou, že dobrým lidí ubývá a že za chvíli dočista vyhynou :) Dneska jsem měla schůzku s člověkem, který mezi ně rozhodně patří! Takových lidí si o to víc vážíme, o co víc je jejich chování vzácnější. Jakoby by nám nevědomky vynahrazovali to, co blbci, kteří nám komplikují život, zpackali. Prostě setkání s takovým člověkem je opravdu obohacující a každému bych ho přála. Sic nikdo není dokonalý, ale tohle je prostě bomba!

Tak jak tomu u nás doma občas bývá, sešli jsme se kompletně při sledování českého seriálu Ordinace v růžové zahradě... Naštěstí je tomu opravdu jen občas. Primitivnost děje a amaterské výkony některých herců mě opravdu zaráží! Věčně se opakující příběhy, předem odhadnutelné zápletky... Co nám takovýto druh zábavy přináší? Není to jen zbytečně ztracené 1,5 hodiny? Začínám se přikloňovat k názoru, že chtíc nechtíc jsme podvědomě ovlivňováni tím, co sledujeme, čím se bavíme. Přibližně poslední měsíc trávím večery s infantilními americkými filmy, protože je to jeden z nejsnadnějších úniků z reality. Opravdu dějově nenáročné, s jednoduchým časovým i místním zařazením... Hlavně, když vyplním ten prázdný "prostor" před spaním. A i když si myslím, že nepatřím mezi naivní pubertální fanynky, dalším důvodem, proč to dělám je, že se alespoň na okamžik můžu vžít do role hlavní hrdinky a "sdílet" s ní ten bezchybný a idilický vztah s většinou okouzlujícím mužem! Je to psycho. A to je právě ono. První otázka zní: Jdeme do partnerství s tím, že příjdou chvíle, kdy bude potřeba zabojovat nebo si sníme "americký" sen? Kdo z vás viděl film "Smím prosit?"? Vskutku zdařilý romantický film...obzvláště pro milovníky tance. Prostředí pulsujícího Chicaga, stále elegantní R.Gere v roli účetního s fungujícím manželstvím...Ale jen do doby, kdy mu cestu zkříží krásná učitelka. Vášeň a napětí probíjí scény, kdy spolu tančí! Teď upřímně, kdo z nás "fandil" tomuto nově vzniklému "vztahu"? No, já tedy ano! Neskončilo to tradičním happy endem, jak jsme všichni zvyklí! A to mě opravdu zarazilo. Hlavní hrdina se vrací ke své manželce a rodině... Nesvědčí to o tom, že nás filmy posouvají morálně? Kdyby se něco podobného odehrávalo v reálu myslím, že o tom, co je správné, bych měla jasno. Ale je to věc, která mi vrtá hlavou a doufám, že nedá "spát" ani vám:-)
On život opravdu není tak růžový, jak nám ho p"předepisují" režiséři...

Tak jak dál...?

Je pár věcí, které bych chtěla do léta změnit, dodělat nebo začít dělat pořádně. Tak zaprvé-dočtu bakalářskou práci strejdy Daníka, začnu se ŘÁDNĚ připravovat na přijímačky a najdu si aktivitu (např.sport), které se budu naplno věnovat. Musim něco udělat se svým naprosto rozhozenou životosprávou, jídlem počínáje, spánkem končeje. Což znamená, že budu chodit spát brzo, jako každý normální člověk (ne ve 3 ráno,jak tomu bylo doposud). A především se rozloučím se svým dlouholetým přítelem Marcelem, kterému hodlám věnovat jeden ze svých dalších příspěvků!

trochu melancholicky

Posledních pár dní jsem absolutně bez elánu...Každý, kdo mě zná pozná, že není něco v pořádku a hned mě terorizuje otázkami typu: Co se děje? Něco tě trápí? apod. Rozhodla jsem se, zase dát životu řád a smysl...