28.8. nám budou bít svatební zvony :-))

2.10.2010

Po zataženém týdnu mě sobotního rána probouzí sluníčko... Aniž bych stačila na něco pomyslet, hřál mě pocit, že prožiju hezký den. Jako každou sobotu ráno u nás zavládl "chaos". V koupelně a u zrcadla se předháníme, ani jsem neměla čas se nasnídat. Před devátou mě vyzvedl Péťa a vyrazili jsme do sboru. Jeho úsměv byl další věcí, která mě upevňovala v tom, že dnešek bude stát za to! Na sobotní školu jsme se přesunuli do jiné třídy než obvykle. Br. Bejček nás poměrně brzy přesvědčil o tom, že jsme se připravili nedostatečně :-)) Nee, my jsme se připravili dostatečně, jen on to studoval příliš do hloubky :-)) Tak či onak, vůbec nám to neuškodilo. Představil nám biblické příběhy tak, jak by mnohé z nás nenapadlo na ně nahlížet. Jsou návštěvou nás poctil strejda Martásek s manželkou a i jeho kázání se mi moc líbilo... Hlavní myšlenkou byl příběh o 10 uzdravených malomocných. O tom,jak jen jeden z nich přišel Ježíši poděkovat a pokleknout před Ním. Celý příběh vztáhl na dnešní dobu a nás. Každý jsme "malomocný" a Boží pomoc potřebujeme neustále každý den. A velice podstatnou součástí soboty je pořádný oběd! A o to podstatnější, když je k obědu hovězí guláš :-D Milá společnost, dobré jídlo a nakažlivý smích, to všechno tvořili příjemnou atmosféru poledne. Dvojnásobnou radost nám z toho, že ten hezký čas můžu trávit i se svojí láskou a je to další způsob,jak si být blíž. Za to jsem vděčná. A doufám, že takových sobot bude ještě víc.

Tak, áve, Vy! :-)

na Daníkovo přání :-)

To, jak má člověk uspořádaný žebříček hodnot asi do určité míry vypovídá i o jeho charakteru nebo povaze. I když mám pocit, že v zásadě se dá říct, že se rozdělujeme na dvě skupiny, a v rámci těchto skupin se seřazení hodnot liší jen velmi jemně.

Skupina 1.: karierně zaměření jedinci

- práce je pro ně smyslem života
- plně spoléhají jen sami na sebe

(tím se zmenšuje prostor pro rozvoj něčeho "duchovního")

-rodina (pocit zázemí) je pro ně důležitá, přesto bývá odsouvána, možná z pocitu zodpovědnosti,

že nejsou schopni poskytnout dostatek potřebného času nebo ze sobeckosti, kdy upřednostňují sebe před ostatními

-bývají cílevědomí a na práci se dokáží plně soustředit a koncentrovat

-za vynaložené úsilí se dokáží náležitě odměnit

-většina jejich "přátel" jsou kolegové, se kterými tráví většinu svého času

Skupina 2.: Rodinně založení jedinci

-bývají to lidé z velkých rodin, nebo vychovávaní rodiči, kteří hodnotu rodiny vyzdvihovali

-i oni touží po dobré práci, ale není pro ně smyslem života, nýbrž způsobem, jak svým

partnerům, dětem zajistit potřebné prostředky k životu a pokud možno i nějaký ten
komfort nebo nadstandart

-dalo by se říct, že jsou svým způsobem nesobečtí

-děti mívají v nízkém věku

-upínají se na lidi kolem sebe, na své blízké

I když se mohlo zdát, že první skupina převládá negativy, není tomu jednoznačně tak. Všechno v životě má svou cenu. Pokud se někdo rozhodne svůj život odevzat práci je jasné, že času na rodinu a věci s ní spojené nezbyde mnoho času. Ale kde by společnost bez těchto lidi asi byla? Za poproky ve všech odvětvích vděčíme právě jim.
Druhá skupina je mně osobně bližší.

Ale kdybych tenhle příspěvek teď ukončila, asi by mi bylo vyčteno, že jsem vlastně vůbec neodpověděla na otázku, jaké hodnoty a priority mám já. Moje babička mi často opakuje:" Najdi si hocha, který bude v první řadě milovat Pána Boha a pak tebe. A můžeš si být jistá, že pak tě bude neskonale milovat." Rodina pro mě znamená hodně. Možná asi nejvíc. Těšim se až budu mít svoje děti, svůj dům, zahradu a "velkého" muže. Že jim budu dělat každé ráno snídaně, i když se mi nebude chtít vstávat:-) Že se budu těšit,až se vrátí domů. Že si zatopíme večer v krbu a budeme si povídat. Navíc do své rodiny počítám i své nejbližší přátele, za které jsem vděčná. Další hodně důležitou věcí je sbor a lidi v něm. Kdybych měla spočítat kolik sobot za 20 let jsem tam strávila, bylo by to asi pěkné číslo. I když jsme byly se segrama nemocné, chtěly jsme jít do sboru, protože nás to doma nebavilo. Chtěla bych, abychom se v těhlech věcech s manželem podporovali, šli správnou cestou a učili to i naše děti. Sama se v tom pěkně plácám, ale vím, že bez toho a bez Něj se žije mnohem hůř.

A co je pro mě na posledním místě je asi škola a práce. Je mi jasné, že bez toho to nejde, zvlášť,když chcete uživit velkou rodinu, ale jestli mi něco Pán Bůh nenadělil, tak cílevědomost.

Sport, zábava, cestování jsou věci, které mám ráda, ale považuju je za doplněk pro zpříjemnění nikoli za smysl svého života.

Tak, áve, Vy! :-)

já už nechci....

"Už nechci poznávat nikoho dalšího, zkoumat,co má rád...". Tak nějak takhle začínala konverzace s jedním mým velmi blízkých přítelem.

Jako malá holka jsem si představovala, že potkám krásného kluka, vášnivě se zamiluju a po dovršení osmnáctého roku života začnout bít svatební zvony :-) A ono ejhle...
Těch potencionálních ženichů bylo X a stále nic :-) Ale o tom jsem psát nechtěla.
Kladu si 2 otázky. 1)Existuje něco jako "ten pravý/ta pravá"? 2)A čím to je, že naše "vztahy" končí dřív než vůbec začaly?

Je to blbé, ale mám pocit, že teorie mi jde líp než praxe...
Takže k věci... ad1: O tom, že k sobě dva lidé nějakým způsobem pasují více či méně není pochyb. Společné zájmy, koníčky, vzájemně se doplňující vlastnosti, určité charisma, to všechno jsou věci, které nás k sobě "poutají". Zamilovaný člověk je pevně přesvědčen o tom, že ten dotyčný je tím "pravým" už navždy... Jenže jak utíká čas, všechno zevšední. Pak může nastat situace, že jim vstoupí do života někdo třetí a vyvstanout otázky typu: "Co když je teprve tohle partner na celý život? Je to to pravé??". Ale proč to? Není to jen tím, že můžeme objevovat zase něco nového, vzrušujícího? Mám takový pocit, že mít toho svého partnera za "pravého" musí člověk chtít. Vždycky může přijít někdo, kdo se nám v danou chvíli může zdát lepší, krásnější, chytřejší a kdo se pro nás stává přitažlivějším...Ale to je přece zase jenom otázka času...
Je to jen moje naivní a teoretická představa...Vím, že život si píše svoji melodii ....

ad2: V čem je podle mě zásadní chyba...Trendem poslední doby a hlavně nás mladých je touha mít věci hned a pokud možno, co nejsnadněji. Vždyť my se už v podstatě ani vzájemně nepoznáváme, my spolu začínáme rovnou chodit! A ono netrvá tak dlouho, když jeden nebo druhý příjde s nějakou "námitkou"... Možná by bylo fajn, kdybychom se naučili toho druhého nejprve vnímat než se zamilovat do "neznámého"...

Docela by mě zajímalo, jestli a jak tohle vnímáte vy... Když budete chtít, klidně sem připiště komenty a nebo mi je posílejte na mail, skype, fb :-)
Tak áve, vy, děti moje :-)

a tak se nám vylodila Naděnka ...:-)

Tak a mám dvacítku na krku :-) Už asi týden přemýšlím nad tím, co napsat...
Chtěla bych toho využít a poděkovat tímto způsobem pár lidem.
1) mateřídoušce a tatíčkovi :-) Moc vás miluju! Děkuju, že jste se mě ujali, když mě moje vlastní ufonská rodina vyvrhla na této zemi :-)) (pro nezasvěcená, to je bratrova teorie a mém příchodu na svět :-)) )
2) babičce: za to, že se mnou každý den vstává v 5 ráno a snaží se mě dostat z postele; každý večer čeká, až se vrátím domů a teprve pak jde spát
3) kamarádům: díky za to, že se mnou trávíte čas a jste "tvůrci" dobré nálady :-)
4) svým doposavadním zaměstnavatelům :-): děkuju za všechno!
5) Pánu Bohu: za další hezký rok, který mi přidal k životu, za všechny ty lidi, které přivedl do mého života, protože oni ho tvoří a jsou jeho plnou součástí.

Díky, že jste tu pro mě :-)

od špičáku ke stoličce...

Moji drazí,
je tomu již nějaký ten týden, co jsem naposledy publikovala příspěvek. A dnes mi to někdo, shodou okolností, připomněl. Jen pár slovy se pokusím shrout, jak plynou minuty mého žití na této zubožené zemi :-)) Rozdělím to do pár bodů.
Takže:
bod 1) Jak jste se mohli dočíst v předešlém článku, pracuji! A je to bomba! Je jen jedna věc, kterou na tom nesnáším a to je okamžik, kdy musim zvednout své ladné tělo ze zahřáté postele. Když tuto překážku překonám, rázem mě začíná těšit myšlenka na moji práci. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco takového. Skvělé prostředí, doktor, pacienti, obědy :-)
bod 2) Věci budoucí jsou mi absolutně skryty. Moje plány se mrknutím oka rozplynuly, nová práce mě ovlivnila a já nemám ani nejmenší zdání, kam se vrtnout. Jak jsem zásadně odmítala pracovat ve zdravotnictví, pomalu, ale jistě se můj názor mění. Chuť studovat práva se vytrácí :-) Takhle nejasno jsem v hlavě snad ještě neměla (a barva vlasů s tím nijak nesouvisí!) :-)
bod 3) Sporty. Už ani nevím, co to je! Dneska bychom měli vyrazit s Vlastou na squash, ale tak mě bolí paty a padají mi víčka, že mám sto chutí to zrušit.
bod 4) Internet. Tak ten pro mě ztratil svoje kouzlo. Po práci přečtu maily, zkontroluju Fb a vypínám počítač. Kde jsou ty časy, kdy jedinou mou starostí bylo, jaký film si stáhnu na večer. Teď, když své tělo cele odevzdávám všanc práci, upadám ztrhána únavou v 9 hodin do postele :-))
Děcka, práce šlechtí, tak áve, Vy!!

a já budu pracovat...

Bylo asi 12.30 a já čekala v autě na naše. V tu chvíli mi zazvonil mobil, volal mi bratranec. Chvíli jsme popovídali. Netrvalo ani deset minut a telefon mi zvonil znovu. Tentokrát neznáme číslo. Vzala jsem to a slušně (jak jinak) jsem se představila. Volala mi jedna nejmenovaná paní s prosbou, jestli bych jim nemohla pomoci v zubní ordinaci, protože si jejich sestřička zlomila ruku. "Mám zdrávku, ale nejsem sestřička a ani zubní laborantka", zareagovala jsem. "To vůbec nevadí! Pokud dnes nebo zítra přijdete, ukáži vám ,co a jak a všechno potřebné vás naučím." Tak proč ne?! "Víte, co je nejhorší? Že bychom to potřebovali už od pondělí." "To není problém!" Takže přátelé, od nového týdne budu nějaký čas vstávat v 5.30! Což je pro mě opravdu nepředstavitelné, protože jsem poslední půlrok nevstávala dřív než v 11 :-) (teda až na nár světlých vyjímek). Ale můžu vám říct, že se příšerně těším! Doufám, že nic nepokonim. Když jsme se na všem domluvily a ukončily hovor, došlo mi, že 1.4. mám dělat přijímačky. "Tak to je průšvih", pomyslela jsem si. Odpoledne jsem koukala na stránky SCIA a úplnou "náhodou" změnili jeden z posledních termínů zkoušek a to na neděli, takže se i tenhle problém "záhadně" vyřešil. Hned jsem měla hezčí sobotu a i když jsem k tomu přišla jako slepá k houslím, mám z toho radost a jsem vděčná.