já už nechci....

"Už nechci poznávat nikoho dalšího, zkoumat,co má rád...". Tak nějak takhle začínala konverzace s jedním mým velmi blízkých přítelem.

Jako malá holka jsem si představovala, že potkám krásného kluka, vášnivě se zamiluju a po dovršení osmnáctého roku života začnout bít svatební zvony :-) A ono ejhle...
Těch potencionálních ženichů bylo X a stále nic :-) Ale o tom jsem psát nechtěla.
Kladu si 2 otázky. 1)Existuje něco jako "ten pravý/ta pravá"? 2)A čím to je, že naše "vztahy" končí dřív než vůbec začaly?

Je to blbé, ale mám pocit, že teorie mi jde líp než praxe...
Takže k věci... ad1: O tom, že k sobě dva lidé nějakým způsobem pasují více či méně není pochyb. Společné zájmy, koníčky, vzájemně se doplňující vlastnosti, určité charisma, to všechno jsou věci, které nás k sobě "poutají". Zamilovaný člověk je pevně přesvědčen o tom, že ten dotyčný je tím "pravým" už navždy... Jenže jak utíká čas, všechno zevšední. Pak může nastat situace, že jim vstoupí do života někdo třetí a vyvstanout otázky typu: "Co když je teprve tohle partner na celý život? Je to to pravé??". Ale proč to? Není to jen tím, že můžeme objevovat zase něco nového, vzrušujícího? Mám takový pocit, že mít toho svého partnera za "pravého" musí člověk chtít. Vždycky může přijít někdo, kdo se nám v danou chvíli může zdát lepší, krásnější, chytřejší a kdo se pro nás stává přitažlivějším...Ale to je přece zase jenom otázka času...
Je to jen moje naivní a teoretická představa...Vím, že život si píše svoji melodii ....

ad2: V čem je podle mě zásadní chyba...Trendem poslední doby a hlavně nás mladých je touha mít věci hned a pokud možno, co nejsnadněji. Vždyť my se už v podstatě ani vzájemně nepoznáváme, my spolu začínáme rovnou chodit! A ono netrvá tak dlouho, když jeden nebo druhý příjde s nějakou "námitkou"... Možná by bylo fajn, kdybychom se naučili toho druhého nejprve vnímat než se zamilovat do "neznámého"...

Docela by mě zajímalo, jestli a jak tohle vnímáte vy... Když budete chtít, klidně sem připiště komenty a nebo mi je posílejte na mail, skype, fb :-)
Tak áve, vy, děti moje :-)

a tak se nám vylodila Naděnka ...:-)

Tak a mám dvacítku na krku :-) Už asi týden přemýšlím nad tím, co napsat...
Chtěla bych toho využít a poděkovat tímto způsobem pár lidem.
1) mateřídoušce a tatíčkovi :-) Moc vás miluju! Děkuju, že jste se mě ujali, když mě moje vlastní ufonská rodina vyvrhla na této zemi :-)) (pro nezasvěcená, to je bratrova teorie a mém příchodu na svět :-)) )
2) babičce: za to, že se mnou každý den vstává v 5 ráno a snaží se mě dostat z postele; každý večer čeká, až se vrátím domů a teprve pak jde spát
3) kamarádům: díky za to, že se mnou trávíte čas a jste "tvůrci" dobré nálady :-)
4) svým doposavadním zaměstnavatelům :-): děkuju za všechno!
5) Pánu Bohu: za další hezký rok, který mi přidal k životu, za všechny ty lidi, které přivedl do mého života, protože oni ho tvoří a jsou jeho plnou součástí.

Díky, že jste tu pro mě :-)

od špičáku ke stoličce...

Moji drazí,
je tomu již nějaký ten týden, co jsem naposledy publikovala příspěvek. A dnes mi to někdo, shodou okolností, připomněl. Jen pár slovy se pokusím shrout, jak plynou minuty mého žití na této zubožené zemi :-)) Rozdělím to do pár bodů.
Takže:
bod 1) Jak jste se mohli dočíst v předešlém článku, pracuji! A je to bomba! Je jen jedna věc, kterou na tom nesnáším a to je okamžik, kdy musim zvednout své ladné tělo ze zahřáté postele. Když tuto překážku překonám, rázem mě začíná těšit myšlenka na moji práci. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco takového. Skvělé prostředí, doktor, pacienti, obědy :-)
bod 2) Věci budoucí jsou mi absolutně skryty. Moje plány se mrknutím oka rozplynuly, nová práce mě ovlivnila a já nemám ani nejmenší zdání, kam se vrtnout. Jak jsem zásadně odmítala pracovat ve zdravotnictví, pomalu, ale jistě se můj názor mění. Chuť studovat práva se vytrácí :-) Takhle nejasno jsem v hlavě snad ještě neměla (a barva vlasů s tím nijak nesouvisí!) :-)
bod 3) Sporty. Už ani nevím, co to je! Dneska bychom měli vyrazit s Vlastou na squash, ale tak mě bolí paty a padají mi víčka, že mám sto chutí to zrušit.
bod 4) Internet. Tak ten pro mě ztratil svoje kouzlo. Po práci přečtu maily, zkontroluju Fb a vypínám počítač. Kde jsou ty časy, kdy jedinou mou starostí bylo, jaký film si stáhnu na večer. Teď, když své tělo cele odevzdávám všanc práci, upadám ztrhána únavou v 9 hodin do postele :-))
Děcka, práce šlechtí, tak áve, Vy!!