na Daníkovo přání :-)

To, jak má člověk uspořádaný žebříček hodnot asi do určité míry vypovídá i o jeho charakteru nebo povaze. I když mám pocit, že v zásadě se dá říct, že se rozdělujeme na dvě skupiny, a v rámci těchto skupin se seřazení hodnot liší jen velmi jemně.

Skupina 1.: karierně zaměření jedinci

- práce je pro ně smyslem života
- plně spoléhají jen sami na sebe

(tím se zmenšuje prostor pro rozvoj něčeho "duchovního")

-rodina (pocit zázemí) je pro ně důležitá, přesto bývá odsouvána, možná z pocitu zodpovědnosti,

že nejsou schopni poskytnout dostatek potřebného času nebo ze sobeckosti, kdy upřednostňují sebe před ostatními

-bývají cílevědomí a na práci se dokáží plně soustředit a koncentrovat

-za vynaložené úsilí se dokáží náležitě odměnit

-většina jejich "přátel" jsou kolegové, se kterými tráví většinu svého času

Skupina 2.: Rodinně založení jedinci

-bývají to lidé z velkých rodin, nebo vychovávaní rodiči, kteří hodnotu rodiny vyzdvihovali

-i oni touží po dobré práci, ale není pro ně smyslem života, nýbrž způsobem, jak svým

partnerům, dětem zajistit potřebné prostředky k životu a pokud možno i nějaký ten
komfort nebo nadstandart

-dalo by se říct, že jsou svým způsobem nesobečtí

-děti mívají v nízkém věku

-upínají se na lidi kolem sebe, na své blízké

I když se mohlo zdát, že první skupina převládá negativy, není tomu jednoznačně tak. Všechno v životě má svou cenu. Pokud se někdo rozhodne svůj život odevzat práci je jasné, že času na rodinu a věci s ní spojené nezbyde mnoho času. Ale kde by společnost bez těchto lidi asi byla? Za poproky ve všech odvětvích vděčíme právě jim.
Druhá skupina je mně osobně bližší.

Ale kdybych tenhle příspěvek teď ukončila, asi by mi bylo vyčteno, že jsem vlastně vůbec neodpověděla na otázku, jaké hodnoty a priority mám já. Moje babička mi často opakuje:" Najdi si hocha, který bude v první řadě milovat Pána Boha a pak tebe. A můžeš si být jistá, že pak tě bude neskonale milovat." Rodina pro mě znamená hodně. Možná asi nejvíc. Těšim se až budu mít svoje děti, svůj dům, zahradu a "velkého" muže. Že jim budu dělat každé ráno snídaně, i když se mi nebude chtít vstávat:-) Že se budu těšit,až se vrátí domů. Že si zatopíme večer v krbu a budeme si povídat. Navíc do své rodiny počítám i své nejbližší přátele, za které jsem vděčná. Další hodně důležitou věcí je sbor a lidi v něm. Kdybych měla spočítat kolik sobot za 20 let jsem tam strávila, bylo by to asi pěkné číslo. I když jsme byly se segrama nemocné, chtěly jsme jít do sboru, protože nás to doma nebavilo. Chtěla bych, abychom se v těhlech věcech s manželem podporovali, šli správnou cestou a učili to i naše děti. Sama se v tom pěkně plácám, ale vím, že bez toho a bez Něj se žije mnohem hůř.

A co je pro mě na posledním místě je asi škola a práce. Je mi jasné, že bez toho to nejde, zvlášť,když chcete uživit velkou rodinu, ale jestli mi něco Pán Bůh nenadělil, tak cílevědomost.

Sport, zábava, cestování jsou věci, které mám ráda, ale považuju je za doplněk pro zpříjemnění nikoli za smysl svého života.

Tak, áve, Vy! :-)