lepší nechodit spát...

Drazí přátelé,
pokud něco nesnáším, tak to jsou SNY, pokrytci, chlapi s blond melírama, smaženice, krysy, hadi, tasemnice, černé pendreky a v neposlední řadě, když mi někdo rýpe za nehty! :)
Zajisté jste si ráčili povšimnouti, že jsem slovo "sny" napsala velkými písmeny. To, že mám problémy s usínáním nění nic nového (zváště ne pro ty, které třeba do 2:00 h bombarduju na skypu nebo fb :-) ). Ale poslední dobou se probouzím zpocená a vykulená, protože nevím, jestli ten reálný příběh, který se mi přehrával v hlavě byl skutečný nebo opravdu jen sen. Nejlepší je to ve chvílích, kdy se snažíte na něco zapomenout, přes den se to celkem daří a pak prásk, jak napotvoru, téměř "prorocký" sen :))) To se vám pak proberu a nadávám jak špaček! Myslím, že tohle známe všichni... Kdybych měla možnost, tak bych ty buňky v mém mozku zničila...
Teď udělám možná radost některým členům naší rodiny... Světoznámá zpěvačka Celine Dion v jedné ze svých písní zpívá:"Laugh and cry, live and die. Life is a dream We are dreaming. Day by day I find my way." Přijde mi to realistické. Život není jen smích, radost nebo zase naopak pláč a smrt. Někdy máme pocit, že to, co prožíváme je neúnosné, a že na světě není už ani kapka krásného. Nedávno taťka vyprávěl, jak na něho padla úzkost ze všech valících se problémů a tak po cestě prosil Boha, aby mu dal znát, že o něm ví. V zamračeném, zimním dni vysvitlo sluníčko. Jak prosté. Z lidské přirozenosti toužíme po penězích, krásných partnerech, domech, autech, po luxusních dovolených (samozřejmě všechno z toho je příjemné :-)), ale když se nám daří, častokrát zapomínáme na svoje přátele, rodiny, na Pána Boha. Neumíme si vážit běžných věcí a radovat se z nich. Pak, když člověk padne na dno, dal by cokoli za to, aby "zahlédl sluneční paprsky". Věci a sny ztrácí jsou hodnotu...vztahy jsou jediné, co čeho se vyplatí investovat. Ať už je to vztah s lidmi nebo s Pánem Bohem.

mám ráda...

O tom, že miluju svoji rodinu psát tentokrát nebudu. Jsou dva (on a ona) a oba jsou prostě moc fajn. Strejda Daník, těžko komentovat. Kdybych neměla možnost ho osobně poznat, asi bych žila v bludu! Možná někoho zarazí, že píšu o člověku, kterého znám teprve pár měsíců...Seznámili jsme se přes fb, jak jinak, že? On, jakožto nezaujatý pozorovatel, měl mě řádně zhodnotit a "předložit posudek". Hned první večer jsme prohodili pár vět. Zdál se býti lehce arogantní, ostrý, ale zároveň i vtipný. Strach z něho šel, to je pravda :) Vše se zlomilo v okamžiku, kdy jsme se poprvé osobně setkali. Neznám víc empatickou bytost! Jestli mi někdo v poslední době dokázal poradit, byl to Daneš. Navíc ho řadím do skupiny nadprůměrně inteligentních lidí. Sečteno a podtrženo, vážím si ho a jsem ráda, že někdo jako on vstoupil do mého života.
Ano, ano, je to ona Indulona :) Řeč bude bude o mojí drahé neteřince Majdě (vlastním jménem Veronika Gildeinová :-)), která je nejmladší z naší party, ale přesto nezaostává za námi, již více ostřílenými! Vždycky přijde s nějakým originálním nápadem, jak si zkrátit volné chvíle a bývá i iniciátorkou kdejaké akce. Osvědčila se i jako "kameramanka" seriálů Tatrou kolem světa :) Její nezvladatelné záchvaty smíchu jsou vskutku nakažlivé, a jen těžko odolat. Ví, jak člověku udělat radost. Zrovna dneska mi dala roztomilou plyšovou ovečku se slovy:" Prostě díky za všechno". Člověka by to i dojalo,kdyby nemusel dělat tvrďáka :)
Každý týden věnuju článek někomu, kdo pro mě hraje velkou roli a na kom mi záleží. Bude to jen taková malé poděkování za to, že tu pro mě jsou... Tak áve,vy!

Jak mi hráblo a dala jsem si přihlášku na právnickou fakultu UK!

Je únor a já se stejně jako většina studentů stresuju tím, jako vysokou vybrat, abych ji alespoň s trochu inteligentním prospěchem zládla, a aniž bych se z toho psychicky zhoutila :) Tak jsem se z nevysvětlitelného důvodu přihlásila na právnickou fakultu! Jj, přesně tak, nedává to smysl! Haha. Má to jednu hlavní nevýhodu...neexistuje nic jako "přestupný" bakalářský stupeň! Upozornění pro všechny vtipálky, není to plzeňská univerzita!!! Tuhle šanci jsem propásla!
Druhou a méně náročnou variantou jsou Mediální studia, taktéž na KU. Studuje se distančně, což by mi poskytovalo dostatek času pro osobní život a popř. i pro práci. No a poslední možností jest Farmaceutický asistent v HK, což není k zahození za předpokladů, že chcete setrvat ve zdravotní sféře. O čemž já osobně nejsem přesvědčena:) Z toho všeho pro mě vyplývá jediné, musim začít šrotit. Přijímačky dělám za měsíc a to je zatraceně málo času! Tak áve, vy!

Dobří lidé nevymřeli aneb jak jsem s jedním schůzovala...

Mám málo času, tak hodně stručně... Člověk kolikrát nadává a "operuje" s větou, že dobrým lidí ubývá a že za chvíli dočista vyhynou :) Dneska jsem měla schůzku s člověkem, který mezi ně rozhodně patří! Takových lidí si o to víc vážíme, o co víc je jejich chování vzácnější. Jakoby by nám nevědomky vynahrazovali to, co blbci, kteří nám komplikují život, zpackali. Prostě setkání s takovým člověkem je opravdu obohacující a každému bych ho přála. Sic nikdo není dokonalý, ale tohle je prostě bomba!

Tak jak tomu u nás doma občas bývá, sešli jsme se kompletně při sledování českého seriálu Ordinace v růžové zahradě... Naštěstí je tomu opravdu jen občas. Primitivnost děje a amaterské výkony některých herců mě opravdu zaráží! Věčně se opakující příběhy, předem odhadnutelné zápletky... Co nám takovýto druh zábavy přináší? Není to jen zbytečně ztracené 1,5 hodiny? Začínám se přikloňovat k názoru, že chtíc nechtíc jsme podvědomě ovlivňováni tím, co sledujeme, čím se bavíme. Přibližně poslední měsíc trávím večery s infantilními americkými filmy, protože je to jeden z nejsnadnějších úniků z reality. Opravdu dějově nenáročné, s jednoduchým časovým i místním zařazením... Hlavně, když vyplním ten prázdný "prostor" před spaním. A i když si myslím, že nepatřím mezi naivní pubertální fanynky, dalším důvodem, proč to dělám je, že se alespoň na okamžik můžu vžít do role hlavní hrdinky a "sdílet" s ní ten bezchybný a idilický vztah s většinou okouzlujícím mužem! Je to psycho. A to je právě ono. První otázka zní: Jdeme do partnerství s tím, že příjdou chvíle, kdy bude potřeba zabojovat nebo si sníme "americký" sen? Kdo z vás viděl film "Smím prosit?"? Vskutku zdařilý romantický film...obzvláště pro milovníky tance. Prostředí pulsujícího Chicaga, stále elegantní R.Gere v roli účetního s fungujícím manželstvím...Ale jen do doby, kdy mu cestu zkříží krásná učitelka. Vášeň a napětí probíjí scény, kdy spolu tančí! Teď upřímně, kdo z nás "fandil" tomuto nově vzniklému "vztahu"? No, já tedy ano! Neskončilo to tradičním happy endem, jak jsme všichni zvyklí! A to mě opravdu zarazilo. Hlavní hrdina se vrací ke své manželce a rodině... Nesvědčí to o tom, že nás filmy posouvají morálně? Kdyby se něco podobného odehrávalo v reálu myslím, že o tom, co je správné, bych měla jasno. Ale je to věc, která mi vrtá hlavou a doufám, že nedá "spát" ani vám:-)
On život opravdu není tak růžový, jak nám ho p"předepisují" režiséři...

Tak jak dál...?

Je pár věcí, které bych chtěla do léta změnit, dodělat nebo začít dělat pořádně. Tak zaprvé-dočtu bakalářskou práci strejdy Daníka, začnu se ŘÁDNĚ připravovat na přijímačky a najdu si aktivitu (např.sport), které se budu naplno věnovat. Musim něco udělat se svým naprosto rozhozenou životosprávou, jídlem počínáje, spánkem končeje. Což znamená, že budu chodit spát brzo, jako každý normální člověk (ne ve 3 ráno,jak tomu bylo doposud). A především se rozloučím se svým dlouholetým přítelem Marcelem, kterému hodlám věnovat jeden ze svých dalších příspěvků!

trochu melancholicky

Posledních pár dní jsem absolutně bez elánu...Každý, kdo mě zná pozná, že není něco v pořádku a hned mě terorizuje otázkami typu: Co se děje? Něco tě trápí? apod. Rozhodla jsem se, zase dát životu řád a smysl...